Z naší činnosti

Koncem ledna 2001 jsme se rozhodli podporovat českou expedici: EXPEDICE TRANS AFRIKA 2001

Do magazínu Koktejl jsme doporučili knihu Josefa Honze, Přes Andy za sluncem Inků. Anotace na ni vyšla v dubnovém čísle.

Ing. Juraj Gažovčiak uspořádal výstavu svých fotografií z Tibetu a Nepálu. Konala se v Červeném Kostelci, ve výstavní síni Městského úřadu (od 12.6. do 17.7.2001).

Propagačně jsme se podíleli na již 14. mezinárodním setkání cestovatelů pořádané KC Hanzelky a Zikmunda – Globe, které proběhlo v Prosiměřicích u Znojma. Kromě mnoha velice zajímavých přednášek, jejichž lektory byli i členové Českého klubu cestovatelů, se celé akce zúčastnili i slavní cestovatelé jako pan Ing. Miroslav Zikmund a Vítězslav Dostál (rovněž náš člen).

Byli jsme požádáni o pomoc při pořádání 3. ročníku festivalu v Jesenici (Festiválek přírodních sportů a cestování) Tato žádost však přišla již příliš pozdě, tak jsme alespoň přislíbili pomoc pro pořádání dalšího ročníku.

Nabídli jsme drobný sponzorský příspěvek a podporu při propagaci pořadatelům dalšího podobného setkání cestovatelů, Rajbas kotlík v Blansku, kteří naši pomoc odmítli. Několik členů Českého klubu cestovatelů přispělo svými přednáškami doplněnými videofilmy, nebo diapozitivy k pořádání Vanderfestu – již osmého konání mezinárodního festivalu příznivců vandrování po světě v Bratislavě. Marcel Králík (rovněž člen klubu) zde vystavoval fotografie z jeho cest po světě.

Rok 2000 poslední rok minulého tisíciletí a první rok Českého klubu cestovatelů

Založili jsme Český klub cestovatelů. Udělali jsme to proto, že jsme cítili, že zde chybí organizace, která by sdružovala lidi se zájmem o cestování a zároveň i „velké cestovatele současnosti“, řečeno maličko nadneseně. Maličko proto, že Češi jsou národem, který cestuje velice mnoho a naši cestovatelé v minulosti dosahovali a stále dosahují velkých úspěchů, o kterých se obecně mnoho neví. Dali jsme si tedy mimo jiné za cíl propagaci úspěchů těchto lidí a českého cestování vůbec.

A šli jsme dál. Patříme ještě ke generaci, která vyrůstala v jednom státu se Slováky, byli jsme jedna republika, byť socialistická. Režim nebyl nakloněn cestování, ale nebránil přátelství. Máme na Slovensku mnoho kamarádů, horolezců, jeskyňářů, rogalistů, paraglidistů, ale i cestovatelů. Tak nějak pro nás ještě stále nezačaly existovat ty hranice, které vytvořili politikové. Hranice rozdělili státy, ale ne přátele. Dali jsme si tedy do vínku prezentovat úspěchy českých cestovatelů, ale naši kamarádi Slováci k nim podle nás také tak nějak neoddělitelně patří. Proto jsme se rozhodli otevřít náš klub pro mezinárodnímu členství abychom tak mohli prezentovat také úspěchy našich přátel, Slovenských cestovatelů.

Rozdělení hranic nám snad dalo jen důvod k jakémusi soutěžení, ale ne k nepřátelství. Tam byli první Slováci a tam zase Češi. V podstatě není důležité zda to byli oni, nebo my. Když se potkám s Michalem Eliášem v Bratislavě, tak si podáme ruce, sedneme si k jednomu stolu a budeme se hádat o to, kdo koho bude dnes hostit. Michal spolu s Peterem Ondrejovičem byli pravděpodobně jako první Slováci u kmene Surma v Etiopii, já jsem tam byl, pravděpodobně jako první Čech, sám asi měsíc po nich, což jsem se dozvěděl až později. Nebylo to důležité. Po návratu jsme si dokázali sdělit svoje zkušenosti a poznatky. Bylo to na jaře roku 2000 a šlo o rozsáhlou oblast Etiopie, kde se první misionář usadil, teprve sedm let před našimi expedicemi. Oni jsou Slováci a já Čech a přes to jsme se dokázali podělit o naše poznatky a to bylo pro mě důležitější, než kdo má jaký pas (navíc já jsem Moravák, ale to už je asi lepší neřešit. Jediný pas, ve kterém mám zapsanou svoji skutečnou národnost, je Valašský).

Michal i Peter jsou mí kamarádi, alespoň si to myslím. Tu expedici tenkrát organizoval Michal, Peter slanil jako první člověk na světě Angelfall – nejvyšší vodopád světa. Když jsem ho seznámil s myšlenkou Českého klubu cestovatelů, podpořil klub tím, že se stal jeho členem. Ještě téhož roku jsem mu tuto pomoc mohl vrátit, když připravoval spolu se svými kamarády Expedici Omo. Řekl jsem mu vše co jsem věděl a v duchu mě mrzelo, že nemohu jet s nimi, měl jsem v té době být jinde. Expedice dosáhla svého cíle a já z toho mám radost. Nebyli to Slováci, kdo první na „raftu“ sjel Omo, byli to moji kamarádi, kterým se to povedlo. Přežili plavbu mezi nebezpečnými hrochy a krokodýly. Jsem rád, že jsou zpět a těším se na film, který z toho Palo Barabáš určitě udělá. Proto je Český klub cestovatelů také tak trochu Slovenským.

14. listopadu 2001 napsal Petr Jahoda, toho času úřadující prezident Českého klubu cestovatelů