EXPEDICE AFRIKA 2008–2009  – Napříč Afrikou po východním pobřeží

Autoři: Andrea Kaucká a René Bauer – členové Českého klubu cestovatelů

Kontinent plný barevných domorodců, divoké zvěře, neprostupné buše, bezbřehého moře žhavého písku, nejdelších řek, hlubokých deštných pralesů, vysokých hor, okouzlující přírody, rudých západů slunce, vůní akácií, hlasů divočiny, ale i krutosti, bezcitnosti a násilí – AFRIKA. Je horká i ledová, vyprahlá i deštivá, písečná i bahnitá, opuštěná i přelidněná, nebezpečná i romantická, drsná i malebná, divoká i barevná… Je to kontinent neuvěřitelných kontrastů. A právě proto přitahuje nejednu dobrodružnou a zvědavou duši.

Tento třetí největší kontinent světa je rozmanitý co do národů a kmenů, barvy pleti, klimatických podmínek, jazyků, ale i náboženských vyznání a tradic.

Jen si sedněte, zavřete oči a vyslovte „AFRIKA“! Co Vás napadne, jaký obrázek se Vám vybaví? Někoho okamžitě napadnou války, krvavé boje o území a moc, zabíjení, hlad a bída. Jiný si představí Velkou pětku – tzv. BIG 5 – kam patří lev, slon, leopard, nosorožec a buvol. Někomu před očima plápolá oheň, kolem nějž pomalovaní domorodci tančí rituální tance, či hliněné chatrče se slaměnou střechou a kolem ve vyprahlé savaně pasoucí se dobytek.

Koho by takové místo nepřitahovalo, zvlášť když se čas řídí dle jiných „hodinek“ než těch našich uspěchaných, evropských?! Čas je jiný nejen při pohledu na vývoj jednotlivých zemí, ale stačí si i sednout někam stranou, do stínu košatého fíkovníku a pozorovat, jak se kolem vás vše zpomaleně pohybuje. Všichni mají času dost. A aby člověk mohl poznat alespoň zčásti nabízenou nádheru, malebnost, ale i drsnost tohoto místa, je třeba se přizpůsobit a také mít dostatek času.

Svou neodolatelností a přitažlivostí pohltila nejednoho návštěvníka, který se s láskou na tuto půdu vrací. Otřepaným mottem je „Jednou Afrika, navždy Afrika“ (z originálu Once Africa forever Africa). Co se za ním skrývá a proč? Snad je to pro tu omamnou vůni, pro okouzlující volání divočiny či pro čas, kde ručička hodinek ubíhá mnohem pomaleji nebo pro krásu, pohodu a vyrovnanost místních lidí. Nevěděli jsme, a nikdo nám nebyl schopen vysvětlit důvod, proč. Nezbývalo tedy, než se vydat najít odpověď sami a zároveň utišit touhu nahlédnout pod pokličku mystického světadílu.

V říjnu 2008, po roce náročných příprav bylo vše hotovo a my s naším expedičně upraveným Nissanem Patrol vyjeli na velkou 10ti měsíční cestu, která vedla přes spoustu zajímavých a nádherných zemí černého kontinentu. Co nás čeká, bylo velké překvapení, které nakonec mnohdy i pozitivně předčilo naše představy.

První zemí, jež odstartovala poznávání, bylo Tunisko, kam jsme dorazili po vodě velkým trajektem z Janova. 2 a půl týdne jsme brouzdali křížem krážem touto turistickou destinací. Na severu po pobřeží, kde se nachází nejsevernější místo Afriky – Ras Endjella až k alžírským hranicím. Od Mekky pro chudé – Kairouan, čtvrté nejposvátnější muslimské město napříč daleko na východ k vodám Středozemního moře na mys Africa. Zpátky k alžírským hranicím a dolů přes původní úkryt Berberů na vrcholu Table de Jughurta, přes obrovské solné jezero Chott el Jerid na jih do bílých i oranžových pouštních písků. První zkušenost v písečných dunách za branou pouště nám připravila i fázy vyprošťování. Naštěstí kousek od civilizace s dostatkem vody a potravin.

Kamením a skalami jsme se dodrkocali k Libyi. Ta si nás moc neužila, vzali jsme to hopem, neboť Kaddáfí do své země nepustil nikoho bez průvodce, a pořádný průvodce také něco stojí, tím se cestování po této jinak nádherné pouštní zemi stává drahým až luxusním. Na hranicích na nás čekal brýlatý trpaslík v nažehleném obleku a s kufříkem a už z dálky mával oprýskanou žlutou libyjskou značkou v ruce. Vše bylo domluveno objednáno dopředu, byrokracie tedy netrvala dlouho. Abychom alespoň něco ušetřili, tak jsme si ho nastěhovali do auta. Na 4 dny se uvelebil na předním sedadle a já se mačkala na zásuvkovém systému místo lednice. Vyrazili jsme napříč saharskou zemí, pěkně podél pobřeží. Z každého domu a každého bilboardu se na nás culil neoblomný sebezbožňující diktátor, celým jménem Muammar Muhammad Abu Minyar al-Gaddafi. Měl se děsně rád, bohužel však skoro jediný. Být v Libyi a nezastavit se ani u jednoho z pokladů země by byl hřích. Nádhernou velice zachovalou památku po Féničanech, starobylé město Leptis Magna, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře není možné objet bez povšimnutí. Zmačkaní z auta jsme se protáhli při procházce amfiteátrem, trhem, lázněmi nebo dokonce nevěstincem. Expres pouť po této zemi jsme zakončili návštěvou válečného pohřebiště Tobruk. Myslím, že náš průvodce byl rád, že ve zdraví a bez úhony dorazil na hranice a zbavil se nás. Že jezdit v Libyi je jako ruská ruleta ví asi každý, a jsou na to zvyklý, ale že by za volantem seděla ženská, to už je trochu moc…

Po 1800km jsme přejeli hranice plné byrokracie do země pyramid, nádherných pouštních oáz a pozoruhodného barevného podmořského světa. Egypt byl první zemí, kde jsme strávili poněkud více času. A to hned dva měsíce, courali jsme se tajemnou a romantickou oázou Siwa, Bílou a Černou poušťí poblíž Bahariya, a oázou Dakhla plnou zajímavých islámských pamětihodností. Trochu nervů jsme ztratili v hektické Káhiře, kde jsme měli i první špatnou zkušenost z českými úřady. Na rozvrzaném voru jsme se přes Suez dostali až na Sinai, egyptský divoký západ. Suché, kamenité a nehostinné místo, jehož pláže jsou omývány jedním z nejkrásnějších moří světa. Podnikli jsme výstup na horu Gebel Musa neboli Mojžíšovu horu s pražícím sluncem nad hlavou, nebylo tedy divu, že jsme se nechali zlákat chladivými vlnami Rudého moře. Podmořský svět a korálové útesy jsou zde tak barevné a nádherné. Nedalo nám to a stali se z nás potápěči. Pro potápění je Rudé moře ráj, viděli jsme spousty nádherných míst a barevných vodních živočichů. Podél řeky Nil, nejdelší řeky světa jsme se přes Karnak, Údolí královen a Abu Simbel dostali do přístavu Aswan, odkud se jedinou možnou cestou dostali do Súdánu, trajektem po jezeře Nasser. S trochou obav jsme svěřili naše auto se všemi věcmi na „kocábku“ a nastoupili na jinou, větší (po africku) luxusní loď. Jezero skrývá spousty pokladů zatopených vesnic. Archeologové odvedli bezvadnou práci právě na Abu Simbel, historická památka, která byla dlouhou dobu kousek po kousku posunuta o 65m výše od hladiny jezera Nasser. Naserovo jezero, neboli Asuánská přehrada byla postavena na řece Nil a způsobila zatopení nubijského okolí. Vzala s sebou nejen domorodé vesnice, ale i pradávné chrámy.

Za tři dny jsme opět seděli na sedačkách Nissana, časově se posunuli zpět do 15tého století a spolu s malajskou rodinou a holandským párem, které jsme poznali při nakládání aut a užili si s nimi mnohahodinové cesty na palubě obrovské lodi mezi 5× denně se modlícími muslimy, jsme sjížděli k hlavnímu městu Súdánu – Chartúm. Tam se naše cesty rozdělily. My čekali peklo a zatím přišel ráj. Vstřícní, přátelští a pohostinní súdánští lidé s úsměvem na tváři s námi popíjeli kávu u kávové lady a o své zemi s nadšením vyprávěli. I tady v zemi černých lidí, jak Súdán nazvali středověcí muslimové, je nespočet nádherných míst jako stvořených ke kempování. V Chartúmu jsme poznali nejen několik súdánských Arabů, kteří nás částečně zasvětili do tajů této země, a v jednom obrovském národním kempu, jsme se poprvé také setkali s příslušníky známého jihosúdánského kmene Dinka. Takový ti černočerní, útlí a se zdobením jizvami. Předsudky se ztráceli.

Naším cílem byl právě západ a jih, kde začínají jedni z nejzajímavějších kmenů Afriky. Na západ do Dárfúru nám nebylo vydáno povolení, neboť nepokoje byly stále ještě horké. Ovšem pohoří Nuba, příhraniční oblast dnešního Jižního Súdánu, je také velmi zajímavá. Dlouhá léta krvavých bojů několika občanských válek a genocidy odstřihly tuto část od okolního světa. Byli jsme jedni z hrstky Evropanů, kteří se těmito končinami brouzdali, pokud jsme „bělocha“ potkali, byl většinou zavřený ve své Toyotě s nápisem jednotky OSN, Červeného kříže či jiné pomoci a mezi domorodci se stejně moc nevměšovali. V takovém případě, kdy je člověk odlišné kůže v takové oblasti, je cestování a poznávání ráj. Místní lidé byli nejprve překvapeni, ale za chvilku roztáli a vřele nás u nich v Kadúglí vítali. U dětí byla reakce poněkud horší, nebo spíš jiná. Od roku 1983 se zastavil veškerý cestovní ruch, 22 let války nebylo vidět jiné barvy kůže než černé, pro ty malé bezstarostné děti to bylo nepochopitelné, většinou se báli a plakali. Když nakonec zjistili, že si s tím bílým strašidlem ostatní povídají, a ve spousty případech pěknou angličtinou, začali nás pošťuchovat, sahat nám na ruce a utírat tu divnou barvu z naší kůže. Každý by rád byl v malinkém okénku té krabičky, kterou jsme nosili na krku. Foťák byl v tu chvíli nejzajímavější.

Požádali jsme klučinu z kanceláře SPLM, Jabira, aby nás seznámil s okolím Nuby, s některým z kmenů, i trochu s historií třetí občanské války, jež vypukla v roce 1983. Zajímavý kraj se zajímavými lidmi, tak k tomu jasně patří zajímavé speciality a domorodé lahůdky. Ochutnali jsme pravé nefalšované jihosúdánské speciality, jakými jsou kisra (nakyslá tenká placka vyrobená převážně z čiruku), šata (arašídová pasta s čili), okra (malé cuketky v rosolovité omáčce), asida (hustá kaše většinou ze sorga) a jiné, včetně restovaných lučních kobylek. Večer jsme i do místního autentického baru zašli a náročný den zapili domácí pálenkou Araki a pivem Marisa z kvašených obilnin. Přes den hodně přes 40°C a v noci jen krůček na 28°C, takže horka jsme si užili víc než dost. Jenže s Kadúglím jsme se neloučili úplně bez problémů. Vysoké horečky, a těžké zdravotní potíže mě postihli těsně před odjezdem. Věřte, v takovém horku se špatně marodí. Zázračné bylinky a semínka mě postavili alespoň trochu na nohy a my mohli pokračovat dál. Jednu z nejzajímavějších částí cesty jsme se svatebním zdobením Hennou opouštěli směr Etiopie.

V čase jsme se opět posunuli. Tentokrát ze Súdánu o 600 let vpřed, do 20 století. Do přeplněné Etiopie. Dodrkocali jsme se k pohoří Simiens, kde se také pyšní nejvyšší hora této hornaté země Ras Dashen 4620m a bydlí tu i endemický druh paviánů dželada. Málo času a neustálý boj s žebráky nás hnal kupředu. Objeli jsme Lalibelu a jiné klenoty a hnali se napříč zemí za hyenami. I tak jsme se zdrželi měsíc. Etiopie je kávovým rájem. S jídlem na tom také nejsou nejhůř. V Harer, domově hyen jsme se nechali zlákat k posezení v příjemné etiopské restauraci. Kozí kotlík a obrovská nakyslá placka injera s několika druhy omáček, luštěnin a mas. Injera je národní jídlo, a tak nechybí v žádné hospůdce a restauraci. Po večeři káva, to si člověk vážně nemůže nechat ujít. Příprava je učiněný rituál, čerstvě pražená a servírují ji v krásných hliněných konvičkách do malinkých šálečků. Etiopská krajina je nádherná, kopcovitá, zelená a malebná. Ovšem plná, spíš až přeplněná. Na 1 km2 je vměstnáno zhruba 80 obyvatel (dneska už asi zase o pár víc). Člověk si nemůže ani pořádně odskočit, aby mu k tomu neštěbetal tucet místních. S domorodci jsme navíc neměli nejlepší zkušenosti, vystřelili jsme tedy do míst tradičních kultur, kam jsou přitahovány kroky téměř každého cestovatele – Údolí Omo (Omo Valley). Sobotní trh nabídl barevné pokoukání, domorodci z mnoha kmenů si sem přišli doplnit zásoby. Nejrušnější ovšem byla část, kde se prodával alkohol a tabák. Podroušení Mursiové a Hamaři se pak motali po cestách do svých vesnic. Cestovatelský bůh byl zrovna vzhůru a seslal nám samotného hamarského náčelníka malé vesničky v bílé Toyotě, aby nás vymotal ze spleti cest, cestiček a pist. Nakonec jsme u něj ve vesnici strávili poslední noc při podivné místní večeři a ceremoniálu přivolávání boha dešťů. Jižní Etiopii a severní Keňu zasáhli největší sucha. Kolem chatrčí postavených z materiálu „co vítr dal“, patřících kmeni Dasaneč jsme opustili pátou zemi putování.

Pokračovali jsme neoficiálním hraničním přechodem kolem jezera Turkana do Keni. Nehostinná polopoušť, větrná krajina. Přejeli jsme holé písčiny, vyschlé řeky a drsné kamenité úseky. Tu a tam jsme potkali odstrčenou nebo dokonce opuštěnou vesnici. Stavení velmi jednoduchá, i zde z toho co vítr dal (hadry, kartony, větve a podobný materiál). První zaprášené městečko. Obřízkové nářadí, kozí a velbloudí maso a ugali. Kolem pobíhali tradiční válečníci a ženy kmene Samburu a Turkana. Dorazili jsme do Keni. Symbolem země jsou Masajové a národní park Maasai Mara.

I když to není jediné co Keňa má, zajímalo nás, jakým způsobem opravdu žijí. Vždycky jsme se snažili cestovat mimo provařené cesty, tak i tímto způsobem jsme se dostali na malou misii kousek od Maasai Mara, kde jsme se seznámili s místním knězem. Ukázal nám spousty pěkných míst po okolí, včetně okouzlujícího výhledu na národní park Maasai Mara v pozadí s rozlehlým NP Serengeti. Navštívili jsme tradiční vesnický nekomerční masajský trh s místními výpěstky a dobytkem. Ochutnali výbornou kuchyni – Ugali a Nyama Choma (kukuřičná kaše s na ohni pečeným masem bez koření) a nejen to. Domorodci zpracovávají vše včetně vnitřností, nechyběl tedy ani „guláš“ ze všech, ale opravdu všech vnitřností (z talíře na Vás kouká i třeba kus cévy ;o) ). Přijali jsme i přizvání na typickou mužskou akci, několikadenní schůzi. Muži porazí krávu, všude to po té klokotá, bublá a dýmá. Muži diskutují a vesele hodují. Dle tradic tam žádná žena, alespoň tedy masajská nemá přístup. Těm nakonec donesou zbylé kosti, nohy a vnitřnosti. Ještě, že jsme z Evropy! Křižovali jsme však dál. Z jihu do centra, pod nejvyšší horu Keni, Mt.Kenya. Ze zabíječky se trochu ochladit, podruhé překročit rovník a pak rovnou na pláž. Není nad to ležet v bílém písku, poslouchat vlny oceánu tříštící se o korálové útesy a pochutnávat si na čerstvých mořských lahůdkách ulovených šikovnými domorodci.

Z Keni na chvíli do lenivé Tanzanie, kde jsme opustili od našeho plánu – výstup na Kilimandžáro neboli Bílou horu. Povětrnostní situace to nedovolila a ceny za dobu než jsme ke Kili dorazili, se zvedli na více než dvojnásobek. Možná příště. Výstup do výšky 5895m jsme vyměnili za ponory do hloubky podmořského tichého světa barev Rudého moře a Tichého oceánu. Tanzánie byla spíš tranzitní zemí a navíc nám stejně celý pobyt propršelo.

Cesta nás svedla do Zambie, turisticky zaostalá země s pěknými divokými národními parky a jednou veleznámou zajímavostí? Na severu země u konžských hranic je městečko Chingoli. Angličanka tam vede útulek, šimpanzí útulek „Chimfunshi Wildlife Orphanage“. Desítky šimpanzů a jiné i domácí zvěře. Dokonce i masivní hrošice, která si každé ráno chodí pro svou oblíbenou láhev mléka. Dvouhodinová procházka s několika šimpanzími uličníky, kteří kradou, na co přijdou. To měl pro nás připravené nevšední útulek. Právě tou procházkou, za kterou jsme zaplatili, jsme provoz tohoto útulku podpořili. Byl to nezapomenutelný zážitek, nové poznatky a veselý začátek dne. Však si s nimi člověk může užít zábavy. Pokud někdo z Vás se chystá Zambii navštívit, zajeďte i do tohoto útulku, stojí za to a každá koruna jim přijde vhod. V Africe afričané takovéto projekty zrovna nepodporují.

Přes řeku Zambezi okolo přehrady Kariba jsme vjeli do druhé nejobávanější země východní Afriky – Zimbabwe. Ošatka Afriky se během několika let z vrcholu zřítila přímo do velké hluboké propasti. Inflace byla astronomická. Chleba jste každý den chodili, tedy pokud byl, kupovat s větší a větší igelitkou zimbabwských dolarů. Co takhle chléb za tři miliony nebo snad už tři biliony? Nemoci, bída a špatná pověst, to je výsledek práce příslušníka kmene Shona, Roberta Mugabeho. Ovšem místní jak bílá, tak i černá část obyvatelstva i přes všechnu tu krutost se snaží žít a jít dopředu. Zimabwe je na samém dně a pomalu se z něj zvedá a to jistě také díky výbornému vzdělání a charakteru místních. Přejeli jsme hranice a hle, silnice asfaltované, obchody se pomalu naplňují, nikde se neplazí umírající lidé nakaženi cholerou, na benzinkách nafta, jen bankomaty zejí prázdnotou. Lidé přívětivý, usměvavý, i přesto, že se jim žije mnohdy hůř než v jiných afrických státech. Projeli jsme si jeden s krásných národních parků zapsaný do seznamu světového dědictví – Mana Pools na břehu Zambezi, kde jsme také viděli našeho prvního živého lva, zbytky sladké večeře přišel zlikvidovat slon a trávu okolo kempu posekali hroši. Dvouhodinová procházka s odrostlými lvíčaty byla i možná zkouškou odvahy, ale hlavně výborná příležitost si krále zvířat prohlédnout z blízka a poznat jeho případnou sílu. I domorodci se baví. V Harare probíhal offroadtrialový 4×4 závod. Po té jsme se rozjeli ke kouři který hřmí. Viktoriiny vodopády – Mosi-oa-Tunya – za východu slunce jsou ohromující a právem jsou nazývány „highlight“ v Zimbabwe. Jako u nás je běžné hovězí či vepřové maso, tak v Africe jsou to různé antilopy a třeba i krokodýli. Ochutnali jsme rybí kuře, jak je specifikována chuť masa z krokodýla, ale také spousty antilop a divokých prasat i ptactva.

Namibie nás uvítala teplým počasím a svobodou. Obrovská země obrovských dun s malou populací. Nádherný kontrast oranžových písků a zlatavé trávy, divoká zvěř, barevní lidé a neosídlená zákoutí dělá Namibii fantastickým rájem pro cestování a poznávání. Himbové, Herero, Křováci a spousty jiných málo známých kmenů se chlubí jejich kulturou a životním stylem. Kempování je možné téměř kdekoliv a z toho množství malebných koutků si ani nelze lehce vybrat. Ve dne horko a chladné noci, okolo stanu šakali, lvi a hyeny či jako myš procházející se slon. Děsivé náročné kamenité cesty nás provedli okouzlující krajinou, mezi divokou zvěří. Včetně opuštěného Pobřeží koster, kde krajina působí až trochu depresivně. Písek, kamení, silný ledový vítr, nikde žádné stavení a ani živáčka. Něco jako měsíční krajina. I když tak je na tom celé namibijské pobřeží, vyjma malých oáz. Na rohu trojúhelníku hranic se nachází příjemný rozlehlý a zajímavý národní park Kgalagadi Transfrontier.

Do Jihoafrické republiky jsme se z Namibie dostali právě touto cestou. 6 malých, asi rok a půl starých lvíčat si rádo pohrávalo s pneumatikami aut na safari a ani naše tomu neušlo. Krom hravých lvíčat je tento park pověstný množstvím zajímavého ptactva, antilop, hadů a kočkovitých šelem. Nenajdete tu slony ani nosorožce, žiraf je tu pomálu, ovšem tu a tam vyskočí Surikata. Poklidná krajina rozložená do pouště Kalahari s útulnými kempy ať už soukromými neoplocenými či velkými, kam se vejde několik set návštěvníků. Přes citrusové farmy, pohoří Cedaberg a velice známou plantáž Roibosu jsme se dostali dolů do Kapského města a na Mys Dobré naděje, pršelo a my sjížděli na populární výčnělek v naději, že přestane pršet. A přestalo, získali jsme čas se ze starého majáku rozhlédnout po okolí. Vzájemné tříštění proudů Indického oceánu a Atlantiku nás nabilo energií. Kapské město nám nejspíš nebylo souzeno. Do boku nám najel neosvětlený černošský taxikář a permanentně pršelo. Podél pobřeží jsme vítězoslavně dorazili do cíle naší expedice. Střelkový Mys, nejjižnější bod afrického kontinentu, kde se oficiálně mísí Indický oceán a Atlantik. Počasí se vyvedlo a my při vycházejícím slunci 18. 07. 2009 v 7:22 po téměř 9 měsících, 271 dnech otevřeli láhev šampusu na oslavu zdárného zdolání 55000km cesty. V JAR jsme ještě zůstali několik týdnů. Vždyť je toho tu tolik co vidět a tolik supermarketů a obchodů. Jeden se cítí jak zvíře vypuštěné z klece. Nakupovali jsme co nám přišlo pod ruku. Vždyť jsme také pořádný obchod neviděli několik měsíců. Při okružní jízdě po pobřeží včetně Divokého pobřeží jsme si prolezli nejen Cangoo jeskyně, ale navštívili jsme převážnou většinu krásných národních parků. Rozloučit s Afrikou jsme se zajeli na Sodwana bay. S přáteli, jež jsme poznali v Namibii, jsme si dali poslední „braai“ a několikrát se potopili do krásného tichého podmořského světa Indického oceánu. Auto jsme zaparkovali pod stříškou u farmářů a na chvilku se vrátili domů. V roce 2010 se za krásami Afriky budeme vracet. Myslím, že to máme zpečetěné ;-)

Mnoho krásných zážitků na Vašich cestách přeje

Andrea a René

www.divokaafrika.cz

^ Top