Divoká cesta – Napříč Afrikou 2008–2009

Autoři: Andrea Kaucká a René Bauer – členové Českého klubu cestovatelů

Příprava na expedici

Máme již za sebou nějaké cesty po Novém Zélandu a Austrálii, vrátili se do Evropy a práci pojili s cestováním zde. Skandinávie a Britské ostrovy jsme navštěvovali nejčastěji. Afrika je zajímavá a přitažlivá, rozmanitá nejen co se kultur a kmenů týče, ale také přírody a klimatických podmínek. Nejednoho cestovatele zláká svou krásou. Vůně akácií, rudé západy slunce se zvuky divočiny, barevné zdobení domorodých kultur a mnohem víc…Byla naším snem a z původně plánované návštěvy jen některých zemí se zrodila velká cesta…

Přesně před 32 měsíci zesílilo volání a vůně dálek a my jsme se rozhodli náš sen si splnit. Začali rozsáhlé přípravy na divokou cestu, naší divokou cestu, velký výlet, pro nás „expedice“ přes obrovský kontinent. A vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli pro svou vlastní dopravu, byla organizace a příprava o to složitější a delší. Auto jsme museli opravit, vyměnit běžné díly za díly do náročných podmínek, vybavit úložnými prostory, připevnit ložnici ve formě stanu na střechu auta, doplnit nějaká zabezpečení. Obstarat doklady pro auto, vícestránkové pasy pro nás, průvodní dopisy, seznamy věcí, průvodce do Lybie, doplnit osobní věci, kempinkové, safari a foto potřeby. Důležité bylo i očkování a doplnit lékárničku vhodnými potřebnými medikamenty. Vše zorganizovat, zajistit, zažádat, opravit, upravit, vybavit a zabalit.

Nakonec jsme to zvládli a po roce příprav v říjnu 2008 Andrea, René a Nissan Patrol vyjeli na velkou 10ti měsíční cestu, která vedla přes spoustu zajímavých a nádherných zemí černého kontinentu. Afrika – přitažlivá i nebezpečná, studená i horká, chudá i bohatá, barevná i prázdná. Co nás čeká bylo velké překvapení, které nakonec mnohdy i pozitivně předčilo naše představy.

Reportáž z expedice

Tunisko

První zemí, jež odstartovala poznávání, bylo Tunisko, kam jsme dorazili po vodě velkým trajektem z Janova. 2 a půl týdne jsme brouzdali touto turistickou destinací od severu po pobřeží, kde se nachází nejsevernější místo Afriky – Ras Endjella, přes původní úkryt Berberů na vrcholu Table de Jughurta, přes solné jezero Chott el Jerid na jih do bílých i oranžových písků pouště, od moře přes čtvrté nejposvátnější muslimské město Kairouan až k alžírským hranicím. První zkušenost v písečných dunách nám připravila i fázy vyprošťování. Následující Libye si nás moc neužila, vzali jsme to hopem, neboť Kadáfí do své země nepustí nikoho bez průvodce, tím se pobyt celkem prodraží.

Egypt

Po 1800km jsme přejeli hranice plné byrokracie do země pyramid, nádherných pouštních oáz a pozoruhodného barevného podmořského světa. Egypt byl první zemí, kde jsme strávili poněkud více času a to hned dva měsíce, navštívili tajemnou a romantickou oázu Siwa, Black a White desert okolo Bahariya a Dakhla oázu plnou zajímavých islámských pamětihodností. Trochu nervů jsme ztratili v hektické Káhiře, kde jsme měli i první špatnou zkušenost z českými úřady. Malou kocábkou jsme se přes Suez dostali až na Sinai, egyptský divoký západ, suché, kamenité a nehostinné místo jehož pláže jsou omývány jedním z nejkrásnějších moří světa. Podnikli jsme výstup na horu Mouses Gebel neboli Mojžíšovu horu s pražícím sluncem nad hlavou, nebylo tedy divu, že jsme se nechali zlákat chladivými vlnami Rudého moře. Podmořský svět a korálové útesy jsou zde tak barevné a nádherné, nedalo nám to a stali se z nás potápěči. Pro potápěče je Rudé moře ráj, viděli jsme spousty nádherných míst a barevných vodních živočichů. Přes Karnak, Údolí královen a Abu Simbel jsme se dostali do přístavu Aswan, odkud jsme se jedinou možnou cestou dostali do Súdánu, trajektem po jezeře Nasser. S trochou obav jsme svěřili naše auto se všemi věcmi na „kocábku“ a nastoupili na jinou, větší špinavou loď. Jezero skrývá spousty pokladů zatopených vesnic. Archeologové odvedli bezvadnou práci právě na Abu Simbel, historická památka, která byla dlouhou dobu kousek po kousku vyzvednuta z dna právě jezera Nasser.

Súdán

Za dva dny jsme opět seděli na sedačkách Nissana, časově se posunuli zpět do 15tého století a spolu s malajskou rodinou a holandským párem, které jsme poznali při nakládání aut a užili jsme si s nimi mnohahodinové cesty na palubě obrovské lodi mezi 5× denně se modlícími muslimy, jsme sjížděli k hlavnímu městu Súdánu – Chartúm, kde se naše cesty rozdělily. Vstřícní a přátelští súdánští lidé s úsměvem na tváři nás zdravili, nenavštěvované ba i zapomenuté památky El Kuru, Meroe, Karima, Jebel Barkal a Nuri nám s radostí představili. I tady v zemi nejčernějších z černých je nespočet nádherných míst jako stvořených ke kempování. V Chartúmu jsme poznali nejen několik súdánských Arabů, kteří nás částečně zasvětili do tajů této země, ale v jednom obrovském národním kempu, kde přecvičovali bývalé vojáky z válečných oblastí na policisty, i několik černočerných domorodců z jihu této obrovské země. Pověděli nám toliko zajímavostí a svou rodnou zem vybásnili tak, že se naše mírné obavy rozplynuly. Naším cílem byl právě západ a jih, kde začínají jedni z nejzajímavějších kmenů Afriky. Bohužel na západ do Dárfúru nám nebylo vydáno povolení, neboť nepokoje byly stále ještě horké. Ovšem pohoří Nuba, pomyslná hranice mezi severem a jihem je možná i ještě zajímavější. Dlouhá léta krvavých bojů občanské války a genocidy odstřihly tuto část od okolního světa a také od turismu. Byli jsme jedni z mála Evropanů, kteří se těmito končinami brouzdali, pokud jsme „bělocha“ potkali, byl většinou zavřený ve své Toyotě s nápisem jednotky OSN, Červeného kříže či jiné pomoci a mezi domorodci se stejně moc nepohybovali. V takovém případě, kdy je člověk odlišné kůže v takové oblasti, je cestování a poznávání ráj. Místní lidé byli nejprve překvapeni, ale za chvilku roztáli a vřele nás u nich v Kadúglí vítali. U dětí byla reakce o dost horší. 22 let války nebylo vidět jiné barvy kůže než černé, pro ty malé bezstarostné děti to bylo nepochopitelné, většinou se báli a plakali. Když nakonec zjistili, že si s tím bílým strašidlem ostatní povídají, a ve spousty případech pěknou angličtinou, začali nás pošťuchovat, šahat nám na ruce a utírat tu bělobu na naší kůži. Každý by rád byl v malinkém okénku té krabičky, kterou jsme nosili na krku. Foťák byl v tu chvíli nejzajímavější. Požádali jsme klučinu z kanceláře SPLM Jabira, aby nás seznámil jak s okolím Nuby, tak i s některým z kmenů a historií občanské války jež vypukla v roce 1983. Být v zajímavém kraji se zajímavými nádhernými lidmi a neochutnat speciality a domorodé lahůdky by byl hřích. Súdánci jsou velice pohostinný lidé a jakmile má o ně někdo zájem, poznat je a jejich život, dají to patřičně najevo. Ochutnali jsme pravé nefalšované jihosúdánské speciality jakými jsou kisera (nakyslá tenká placka vyrobená převážně z čiruku), šata (arašídová pasta s čili), okra a jiné včetně restovaných lučních kobylek, zapili to domácí pálenkou Araki a pivem Marisa z obilnin. 45 stupňová horka jsme si užili včetně vysokých horeček a zdravotních potíží. Jednu z nejzajímavějších částí cesty jsme se svatebním zdobením Hennou opouštěli směr Etiopie.

Etiopie

V čase jsme se posunuli opět o několik let zpět, oproti Súdánu o 600 let vpřed. Navštívili jsme pár zajímavých míst jako je pohoří Simien, pramen Nilu, trh Merkato v Addis Ababě a v Harer nakrmili hyeny, déle jsme se nezdrželi. Etiopská krajina je nádherná, kopcovitá, zelená a malebná, ovšem plná, možná až přelidněná, na 1 km2 je vměstnáno zhruba 80 obyvatel. S domorodci jsme neměli nejlepší zkušenosti, vystřelili jsme tedy do míst tradičních kultur, kam jsou přitahovány kroky téměř každého cestovatele – Údolí Omo (Omo Valley). Sobotní trh nabídl barevné pokoukání, domorodci z mnoha kmenů si sem přišli doplnit zásoby. Nejrušnější byla část, kde se prodával alkohol. Poslední noc jsme strávili ve vesnici kmene Hamar, při tradiční večeři a ceremoniálu přivolávání boha dešťů. Jižní Etiopii a severní Keňu zasáhli největší sucha.

Keňa

Pokračovali jsme neoficiálním hraničním přechodem kolem jezera Turkana a dostali se větrnou, kamenito-písčitou krajinou nikoho a ničeho na půdu kmenů Samburu a Turkana. Dorazili jsme do Keni. Masajové jsou populárním symbolem Keni a nás také zajímalo, jakým způsobem opravdu žijí. Seznámili jsme se s knězem na jedné malé misii kousek od Maasai Mara, ukázal nám spousty pěkných míst po okolí, včetně okouzlujícího výhledu na národní park Maasai Mara v pozadí s rozlehlým NP Serengeti. Navštívili jsme tradiční vesnický nekomerční masajský trh s místními výpěstky a dobytkem, ochutnali výbornou kuchyni – Ugali a Nyama Choma (kukuřičná kaše s na ohni pečeným masem bez koření), přizváni jsme byli i na typickou mužskou akci, několikadenní schůzi, kde muži porazí krávu. Všude to po té klokotá, bublá a čmoudí. Muži diskutují a vesle hodují. Dle tradic tam žádná žena, aspoň tedy masajská nemá přístup. Těm nakonec donesou zbylé kosti a vnitřnosti. Ze zabíječky rovnou na pláž pochutnat si na mořských lahůdkách nachytaných domorodci..

Tanzanie

Z Keni na chvíli do lenivé Tanzanie, kde jsme bohužel museli opustit od našeho plánu – výstup na Kilimanjáro neboli Bílou horu. Povětrnostní situace to nedovolila a ceny za dobu než jsme ke Kili dorazili, se zvedli na více než dvojnásobek. Možná příště. Výstup do výšky 5895m jsme vyměnili za ponor do hloubky podmořského tichého světa barev Rudého moře a Tichého oceánu.

Zambie

Cesta nás svedla do Zambie, turisticky zaostalá země s pěknými divokými národními parky a jednou zajímavostí… Šimpanzí útulek „Chimfunshi Wildlife Orphanage“ poblíž hranic s Kongem. Podnikli jsme 2hodinovou procházku se třemi šimpanzími uličníky. Právě tou procházkou, za kterou jsme zaplatili, jsme provoz tohoto útulku podpořili. Nezapomenutelný zážitek s novou zkušeností získanou z přímého kontaktu se zajímavým zvířetem. Veselé ráno s malými zloději. Pokud někdo z vás se chystá Zambii navštívit, zajeďte i do tohoto útulku u Chingoli.

Zimbabwe

Přes řeku Zambezi okolo přehrady Kariba jsme vjeli do druhé nejobávanější země východní Afriky – Zimbabwe. Ošatka Afriky se během několika let z vrcholu zřítila přímo do velké hluboké propasti. Inflace byla astronomická. Chleba jste každý den chodili, tedy pokud byl, kupovat s větší a větší igelitkou zimbabwských dolarů. Co takhle chléb za tři miliony nebo snad už tři biliony? Nemoci, bída a špatná pověst, to je výsledek práce příslušníka kmene Shona, Roberta Mugabeho. Ovšem místní jak bílá tak i černá část obyvatelstva i přes všechnu tu krutost se snaží žít a jít dopředu. Zimabwe je na samém dně a pomalu se z něj zvedá a to jistě také díky výbornému vzdělání a charakteru místních. Přejeli jsme hranice a hle, silnice asfaltované, obchody se pomalu naplňují, nikde se neplazí umírající lidé nakaženi cholerou, na benzinkách nafta, jen bankomaty zejí prázdnotou. Lidé přívětivý, usměvavý, i přesto, že se jim žije mnohdy hůř než v jiných afrických státech. Projeli jsme si jeden s krásných národních parků – Mana Pools na břehu Zambezi, kde jsme také viděli našeho prvního živého lva, zbytky sladké večeře přišel zlikvidovat slon a trávu okolo kempu posekali hroši. Dvouhodinová procházka s odrostlými lvíčaty byla i možná zkouškou odvahy, ale hlavně výborná příležitost si krále zvířat prohlédnout z blízka a poznat jeho případnou sílu. I domorodci se baví, v Harare probíhal offroadtrislový 4×4 závod , po té jsme se rozjeli do země sytě oranžového písku a mrtvých stromů. Viktoriiny vodopády za východu slunce jsou ohromující a právem jsou nazývány „highlight“ v Zimbabwe. Jako u nás je běžné hovězí či vepřové maso, tak v Africe jsou to různé antilopy a třeba i krokodýli. Ochutnali jsme rybí kuře, jak je specifikována chuť masa z krokodýla, ale také spousty antilop a divokých prasat i ptactva.

Namibie

Namibie nás uvítala teplým počasím a svobodou. Obrovská země obrovských dun s minimální populací. Nádherný kontrast rudých písků a zlatavé trávy, divoká zvěř, barevní lidé a nesídlená zákoutí dělá Namibii fantastickým rájem pro cestování a poznávání. Himbové, Herero, Křováci a spousty jiných málo známých kmenů se pochlubili jejich kulturou a životním stylem. Kempování je možné téměř kdekoliv a s toho množství malebných koutků si ani nelze jednoduše vybrat. Ve dne horko a chladné noci, okolo stanu šakali, lvi a hyeny či jako myš procházející se slon. Děsivé náročné kamenité cesty nás provedli okouzlující krajinou, mezi divokou zvěří, včetně opuštěného Pobřeží koster, kde krajina působí až trochu depresivně. Písek, kamení, silný ledový vítr, nikde žádné stavení a ani živáčka. Něco jako měsíční krajina. I když tak je na tom celé namibijské pobřeží, vyjma malých oáz.

Na rohu trojúhelníku hranic se nachází příjemný rozlehlý a zajímavý národní park Kgalagadi Transfrontier.

Jihoafrická republika

Do Jihoafrické republiky jsme se z Namibie dostali právě touto cestou. 6 malých, asi rok a půl starých lvíčat si rádo pohrávalo s pneumatikami aut na safari a ani naše tomu neušlo. Krom hravých lvíčat je tento park pověstný množstvím zajímavého ptactva, antilop, hadů a kočkovitých šelem. Nenajdete tu slony ani nosorožce, žiraf je tu pomálu, ovšem tu a tam vyskočí Surikat. Poklidná krajina rozložená do pouště Kalahari s útulnými kempy ať už soukromými neoplocenými či velkými, kam se vejde několik set návštěvníků. Přes farmy, pohoří Cedaberg a proslulou plantáž Roibosu jsme se dostali dolů do Kapského města a na Mys Dobré naděje, pršelo a my sjížděli na populární výčnělek v naději, že přestane pršet. A přestalo, získali jsme čas se ze starého majáku rozhlédnout po okolí. Vzájemné tříštění proudů Indického oceánu a Atlantiku nás nabilo energií a i přesto, že nám Kapské město nejspíš nebylo souzeno, večer při návratu z Mysu Dobré naděje jsme měli dopravní nehodu. Do boku nám najel neosvětlený černošský taxikář a permanentně pršelo. Podél pobřeží jsme vítězoslavně dorazili do destinace naší expedice – Střelkový Mys, nejjižnější bod afrického kontinentu, kde se oficiálně mísí proudy Indického oceánu a Atlantiku. Počasí se vyvedlo a my při vycházejícím slunci 18. 07. 2009 v 7:22 po téměř 9 měsících, 271 dnech otevřeli láhev šampusu na oslavu zdárného zdolání 55000km cesty.

Při okružní jízdě po pobřeží včetně Divokého pobřeží jsme si prohlédli nejen jeskyně, ale navštívili jsme převážnou většinu krásných národních parků. Rozloučit s Afrikou jsme se zajeli na Sodwana bay. S přáteli jež jsme poznali v Namibii jsme si dali poslední „braai“ a několikrát se potopili krásného tichého podmořského světa Indického oceánu. Auto jsme zaparkovali v chládku pod stříškou u farmářů a na chvilku se vrátili domů…

Mnoho krásných zážitků na Vašich cestách přeje

Andrea a René

www.ourwildjourney.com

^ Top